Několik dlouhých dní strávených ve vedru uvnitř stísněné plechové krabice, ve vlastních výkalech. Takový osud čeká tisíce krav mířících nejen z České republiky do dalekého Turecka, mnohdy i dále.
Zhruba 30 hodin nám trvalo dostat se na turecko-bulharské hranice Kapikule, kam jsme se rozhodli jet dokumentovat transporty se zvířaty putující z Evropy až do Turecka. Za rok 2021 sem bylo vyvezeno 75.717 krav, býků, jalovic a telat, z toho 20.931 z České republiky. Řadíme se tak mezi největší vývozce skotu do zemí "třetího světa". Jak jsme se sami přesvědčili, živé bytosti jsou nuceny strávit na cestách v transportech několik dnů, někdy i týdnů. Trpí vedrem, stresem, hlukem, nedostatkem vody a prostoru. Dle svědectví jiných dokumentaristů některé krávy díky nenaplnění přirozených potřeb uvnitř vozů umírají. Krávy převážené ve vyšším stádiu těhotenství dokonce předčasně porodí. Do těchto zemí je posílají za jediným účelem a tím je zisk. Pokud jde o samce, některým podřežou hrdla bez umrtvení rovnou v Turecku, jiní pokračují ještě dál, buďto jako objekt dalšího zneužívání anebo využití pro svou svalovinu. I samice zneužívané pro rození telat a získávání jejich mateřského mléka zabíjí ve velmi nízkém věku rituálním způsobem halal. Až na výjimky se zvířata v Turecku zabíjí takto. Jedním tahem nože, při kterém dojde k přetnutí tepny, jež zásobuje mozek krví a zvíře v tomto stavu nechají vykrvácet.
Na cestě do Turecka jsme potkávali spousty prázdných transportů směřující zpět do Evropy. Až v noci, na dálnici v Srbsku jsme viděli několik kamionů s býky jedoucích z Chorvatska. S jedním jsme se střetli na benzínce a pořídili první fotografie. Během dalšího dne nám přišel anonymní email s informací, že v úterý po obědě vyjel z České republiky, konkrétně z jižní Moravy transport s březími jalovicemi mířícími do Merkez v Turecku (1636 km). To, že je možno převážet březí jalovice bylo šokující. Dle zákona na ochranu zvířat proti týrání je to možné až do 256. dne jejich březosti (90 % doby březosti)!
Dostat se na hranicích k transportům se zvířaty je daleko obtížnější než dřív. Jak řidiči tak obchodníci s nimi jsou si vědomi, že aktivisté dělají vše proto, aby se dálkové transporty se zvířaty zakázaly. Což jim pochopitelně není po chuti, jelikož přijdou o byznys. Všechny dny, které jsme na tureckých hranicích strávili byly tropické. Teplota se pohybovala okolo 30 - 35 stupňů ve stínu a díky suchu bylo i velké množství prachu.
Transporty se zvířaty stály každé ráno za hraniční bránou, ale do země je pustili vždy nejdřív až okolo poledne. Ty by měly v meziprostoru mezi Bulharskem a Tureckem strávit minimálně 6 hodin, mnohdy i déle. Vstoupit do země mohou až po negativním testu na přítomné nemoci a po kontrole všech potřebných dokumentů, které provádí veterinární inspekce. Ze zákona musí také 5% zvířat odebrat krevní vzorky a naočkovat je proti slintavce a kulhavce. Stejně tak je u všech zvířat prováděna společná léčba tuberkulózy. Po 28 hodinách přepravy by dle legislativy EU měla zvířata 24 hodin odpočívat na schváleném kontrolním stanovišti. Tam by se měla vyložit, dostat vodu a krmivo. Toho jsme však ani jednou nebyli svědky, ač na odpočinkovém stanovišti pro transporty se zvířaty, které je k tomu vybudované jsme strávili nejvíce času.
Odpočinkové místo pro zvířata v transportech bylo za nedalekým motelem, kde byla postavena i stáj, aby se zvířata mohla po dlouhé cestě projít, odpočinout si, najíst se a napojit. Na první pokus nás tam nepustili, nedovolili nám vyfotit si ani prázdnou stáj. Tvrdili nám, že kvůli vysokým teplotám přijedou kamiony se zvířaty až příští týden a ať jdeme pryč. I přesto, že na hranicích jich už stálo několik. Říkali, že pokud budeme v Evropě zveřejňovat fotky z Turecka, nebudou tady mít byznys. Naštěstí jsem si stihli fotku pořídit ještě před jeho příchodem.
Nakonec se nám po dlouhých vyjednáváních podařilo ke zvířatům na tomto parkovišti dostat. Jedno odpoledne jsme měli možnost strávit s nimi i více než dvě hodiny. Transport s českými jalovicemi, které byly naložené do rumunského kamionu v úterý, vjel do země až v pátek odpoledne, rovnou na odpočinkové parkoviště. Mohli jsme s nimi strávit zhruba 10 minut. Zajímavostí bylo, že nám správce parkoviště zakázal fotit slovenské, české a maďarské kamiony, ale česká zvířata, která byla v rumunském transportu, jsme fotit mohli. Za těch pár dnů jsme zdokumentovali okolo patnácti transportů. Ve třech z nich byla zvířata z českých farem, dále jsme viděli hodně zvířat z Dánska, Rumunska, Německa, Rakouska, Polska… Nikdy žádná zvířata nevyložili, všichni zůstali zavření v plechových vězeních na přímém slunci, v nichž jsme běžně naměřili více než 35°C. Za naši přítomnosti jim alespoň zapnuli větrání, ale bohužel jen ve chvíli, kdy jsme vytáhli kamery.
Před cestou jsem kontaktoval Státní veterinární správu, která mi sdělila, že česká legislativa dovoluje přepravovat zvířata od 5°C až 30°C s tolerancí +/- 5°C. Nicméně dle vědeckých výzkumů se při teplotě nad 21 stupňů a relativní vlhkosti vyšší jak 80 % objevují u krav významné příznaky stresu. Za hraniční je u skotu považována teplota vzduchu nad 27°C. Možná to byl ten důvod, proč správce areálu nechtěl, abychom fotili určité transporty.
Během pár dnů strávených na tureckých hranicích jsme viděli okolo 30 transportů se zvířaty. Správce ale říkal, že jakmile se ochladí, jejich množství se zvýší. Každý den bylo ostré slunce a teploměr ukazoval 35,4 stupňů. Zvířata bučela, slintala, některá měla vytřeštěné oči, jiná polehávala v podestýlce promáčené výkaly. Žlaby na vodu byly často zanesené. Některá zvířata napájeli řidiči z pet lahví, což mě vede k myšlence, zda napajedla uvnitř vozu vůbec fungovala. Byl to zoufalý pohled, nemohli jsme jim nijak pomoct, kromě toho, abychom jejich příběhy vyprávěli dalším.
Poté, co jsme z tohoto místa odjeli, jsme v autě na cestě zpět domů dlouze mlčeli. Míjeli jsme rumunský transport, který stál na hranicích v “zemi nikoho” již pátý den…
Fotografie k použití: www.nevinneobeti.cz