Kachny jsou vodní ptáci a jejich tělo tomu fyziologicky odpovídá; plovací blány mezi prsty, nepromokavé mastné peří i jejich dlouhý plochý zobák. Ačkoliv je pobyt ve vodě neodmyslitelnou součástí jejich přirozeného života, kachny žijící ve velkochovech a v drobnochovech nic takového nikdy nezažijí. Suchým prostředím zvířata velmi trpí, protože jsou zvyklá trávit ve vodě podstatnou část dne, vlhčit si potravu či ji z ní rovnou lovit. Jejich spotřeba vody je velmi vysoká – denně vypije každé zvíře až 2 litry, což je při množství 3 000 kachen v hale cca 180 000 litrů spotřebované vody za jeden měsíc v jedné zemědělské stavbě, jen k napojení. Hygiena kachen probíhá rovněž ve vodním prostředí, díky čemuž si dokáží udržovat sněhobílé čisté peří. Zabedněné haly však žádnou z těchto možností svým vězňům neposkytují, a tak jsou zvířata nejen silně deprimovaná, ale i velmi špinavá a zapáchající.
V České republice zemědělci trýzní kachny především za účelem získání jejich svaloviny. V největší míře se konzumuje jejich kosterní svalovina, kterou tvoří prsní a stehenní oblast. Lidé pojídají i jejich kůže, vnitřnosti (srdce, játra, žaludek) a krky. Kachní peří je pouze vedlejším produktem po jejich smrti na jatkách a co se týče vajec, jejich prodej není v Evropě povolen, jelikož ve velké míře obsahují původce salmonelózy.
Kachny mají také svá hybridní plemena vyšlechtěná speciálně tak, aby z nich měli lidé co nejvyšší užitek. U nás jsou nejčastěji drženy ve špinavých halách kachny pižmové a v ještě vyšší míře kachny pekingské, které mají robustnější těla a rychleji přibývají na váze.
Kachny žijí uvnitř budov většinou na betonové podlaze s podestýlkou. Méně časté je umisťování kachen na plastové či dřevěné rošty 20 cm nad zem, aby přes otvory mohl propadávat trus. Mohlo by se zdát, že je podestýlka výrazně lepší variantou než stání na roštech, ale ani hala plná slámy není pro zvířata výhrou. Zemědělci ji totiž po celou dobu nuceného pobytu zvířat nevymění. Kachny mají řídký trus, denně vyloučí 100 kachen 10 litrů vody prostřednictvím výkalů, takže se podestýlka velmi brzy mění na promáčenou směs plnou plísně, infekcí a parazitů. Zvířata jsou nucena pobývat, ležet i usínat na zahnívající vlhké podestýlce, která jim poškozuje chodidla, způsobuje puchýře a dýchací problémy. Velký problém mají kachny navíc se čpavkem. Ten jim při vyšší koncentraci zcela zalepí oči a způsobuje záněty. Tento jev bohužel není ani zdaleka výjimečný.
V budově jatek jsou ptáci surově vytaženi z přepravních beden a navěšeni za nohy hlavou dolů na pohyblivou porážecí linku. Panická zvířata se zmítají v marné snaze uniknout ze stresující situace. Jejich končetiny jsou navíc často zraněné vinou prostředí, v němž museli žít, či ze surového zacházení při odchytu.
Velmi děsivou chvíli je pro kachny okamžik, kdy se dveře haly otevřou dokořán a vrhnou se na ně ruce bezohledných zemědělců a brigádníků, kteří se je chystají cpát do přepravek. Kachny jsou při odchytávání velmi náchylné na zlomeniny nebo krvácení, k němuž dochází vlivem surového zacházení.
Pracovníci svítí nově přivezeným kachňatům první týden 23 hodin denně, poté světlo snižují na 16 hodin denně. Také intenzitu světla mění podle různých fází jejich životů s ohledem na manipulaci s příbytky na váze. Při chovu na podestýlce umisťují zemědělci na jeden metr čtvereční až sedm zvířat a při chovu na roštech dokonce devět jednotlivců.
Zemědělci odchovávají kachny ve špinavých halách, v nichž žijí samci i samice spolu. Mláďata jsou krmena jen minimálním množstvím krmiva. Při vyšších dávkách by totiž nabírala hmotnost moc rychle, což by vedlo k zatížení pohybového ústrojí, vnitřních orgánů a tím pádem i vyššímu riziku smrti.
Šlechtitelé kachny pomocí genetických zásahů zcela zbavili mateřského pudu. Kachna tedy nemá tendenci sedět na vejcích a odchovat svá mláďata, což je zcela v rozporu s jejím přirozeným chováním. Pro intenzivní živočišný průmysl to ale není důležité, protože všechna oplodněná vejce se líhnou uměle.