Jedna „nosná“ křepelka má během prvních čtrnácti dní života k dispozici podlahový prostor o velikosti 5 cm a v dospělosti 10 cm, což je přibližně velikost pivního tácku. Křepelky „masné“ tedy chované za účelem zabití pro svalovinu, mají životní prostor o dva centimetry větší, protože jsou jejich těla o něco mohutnější.
Podlaha mučivých klecí se během jejich života několikrát změní. Spolu s růstem zemědělci souběžně zvětšují oka v pletivu tak, aby jimi mohl propadávat trus. U dospělých křepelek se jedná o velikost zhruba 1,3 cm, což je otvor dost velký v porovnání s tím, jak drobné končetiny tito ptáci mají. Jejich nožky dírami propadávají, čímž si způsobují bolestivá zranění, vykloubení či zlomeniny. Dalším rizikem je i výměna podlahy samotné, kdy může zemědělec bezohlednou manipulací ptáče rozdrtit zasouváním roštu dovnitř klece.
Také výška klece je směšně nízká, měří pouze 25 cm. Křepelky, fyziologicky stavěné k létání a milující volný pohyb, se při pokusech roztáhnout křídla a uletět ze svého vězení zraňují o drátěný strop nad sebou.
Popelení je přirozenou potřebou všech ptáků, stejně tak i křepelek. Zvířata držená v klecích, možnost umýt si své peří nemají. Zemědělci je nutí žít v zabedněných prostorech, ve kterých by se přidáním míst na popelení, zvýšila prašnost. Prašnosti se přesto však zcela vyhnout nelze, vzniká totiž také z krmiva, suchého trusu či peří. Patogenní organismy, viry a plísně, poletující vzduchem na částicích prachu, musí vdechovat nejen křepelky, ale jsou zároveň roznášeny i do velkých vzdáleností mimo objekt. V praxi to znamená, že lidé žijící v blízkosti budovy, kde jsou zneužívána zvířata (včetně křepelek) vdechují pravděpodobně tyto viry do plic.
Jedním z velkých stresorů je pro tyto malé ptáky přítomnost čpavku a sirovodíku, což jsou zplodiny uvolňující se z jejich vlastního trusu. Trus sice propadává otvory, ale pokud se ze zachycovacích ploch nelikviduje v pravidelných intervalech, přítomnost plynů je vysoce koncentrovaná. Amoniak dráždí dýchací cesty i oči a sirovodík, který představuje nejjedovatější z těchto plynů, způsobuje ptáčatům celkovou otravu organismu.
KRMENÍ
Křepelky jsou temperamentní a čilí tvorové, milující pohyb, který když jim není umožněn, velmi trpí. V nepodnětném prostředí, které jim není schopno zajistit tyto potřeby, se stávají středobodem jejich zájmu a rozptýlení krmítka. Ptáci, nadšení alespoň z nějaké aktivity, si s krmivem „hrají“, a tím ho rozhazují všude po kleci i zemi. Zemědělci, kteří si zvolili věznění těchto ptáků z ekonomických důvodů, tohle nejsou ochotni trpět. Krmítka do klecí instalují uzavřená pouze s malým otvorem na hlavu (2,5 cm) tak, aby frustrovaná zvířata nenavyšovala vězniteli náklady. Problém ale je, že vyřezané otvory do uzavřených krmítek není možné dokonale obrousit, a tak si křepelky zraňují krky i hlavy o ostré strany děr.
SNAHA O ÚTĚK
Křepelky jsou velmi aktivní zvířata a ani prostředí, ve kterém musejí žít, jim jejich divokost zcela nepotlačilo. Neúnavně se snaží z klecí utéci a bojovat za svou svobodu. Zemědělci si na to dávají dobrý pozor a technologie klecí vymýšlí tak, aby žádné z ptáčat nemohlo uniknout a získat tak zpátky svůj život. Zaměřují se především na otevírání klecí, při němž mají křepelky největší naději na útěk. Navrhují je tím způsobem, aby se klece otevíraly směrem dovnitř, nikoliv ven. V opačném případě by totiž byli ptáci schopni sami sebe z klecí vysvobodit. Při pokusech o únik mají také snahu prostrkávat hlavu mezi štěrbinami, což je pro ně samo o sobě velmi nebezpečné. Peří na hlavě jim totiž znemožňuje zpětný pohyb hlavy, zvířata se tak mohou udusit nebo si zlomit krční obratle.