Tímto krutým způsobem trávení volného času, často označovaným jako „sport“, se v ČR zabývá na 250 tisíc registrovaných členů a jejich počet meziročně narůstá. Děsivým faktem je, že jsou mezi nimi i děti, kterých je v současnosti nejvíce v celé sledované historii (2008–2019).

Lidé, kteří si našli zálibu ve vytahování živých bytostí za ústa ven z vodního prostředí, sedí či obchází břehy rybníků, jezer a řek s nahozenými udicemi (pruty), na jejichž konci je háček určený k zabodnutí do těla ryby. Háček je navíc opatřen zpětným hrotem, aby z něj ryba při boji o svůj život nemohla uniknout. Na něm je připevněná nástraha, jež má rybu nalákat, aby ji při hledání potravy spolkla

Nástroje na zraňování a odchytávání vyděšených bytostí dosáhly takové technické úrovně, že ve chvíli, kdy hladová ryba spolkne umělou nástrahu, rybář může být dokonce upozorněn zvukovou či světelnou signalizací. Nic netušící ryba je po prvotním prudkém škubu s velkou razancí vláčena směrem k lovci. Takový zážitek působí zvířeti ohromný šok, stres, a snaží se ze situace uniknout a zachránit si život.  Její šance jsou bohužel velmi malé, jelikož je její protivník vybaven pružnou udicí, nekompromisními háčky a téměř neviditelnými vlasci, jež mají ohromnou nosnost. V případě, že se přeci jen stane, že se ryba dokáže osvobodit, nemusí to nutně znamenat, že si zachránila život. Je pravděpodobné, že ji v ústech zůstane háček a bude v ráně uhnívat. Oslabení organismu vlivem otravy krve či nemožnosti přijímat potravu přes zabodnutý hrot může vést ke smrti.

Nezřídka se stává, že se ryba bojující o záchranu života snaží během vláčení z vody schovat do podvodních kořenů či skulin. V takovém případě hrozí velké riziko, že se do kořenů kvůli vlasci zamotá. Uvězněná bytost snáší agresivní škuby rybáře, které sice po nějaké době odezní, ona však zůstává na místě a hyne. Jindy se zase stává, že se háček zasekne za jinou část těla, jako je ocasní nebo hřbetní ploutev, břicho, často i oko. Především u malých ryb dosáhne zaháknutý háček až k oku zvířete a jeho hrubé odstraňování rukou rybáře zaviní jeho amputaci.

Dalším hrůzným způsobem lovu je chytání dravých ryb, mezi než patří např. štiky, candáti a sumci. Nejběžnější metodou je lov na živé „nástražní“ ryby, které si rybáři předem nachytají nebo koupí. Drobnému, zcela živému zvířeti, je zabodnut háček do ocasu nebo je jeho tělo prošito vlascem, na jehož konec rybář umístí trojháček. Bytost trpící bolestí je poté vržena vzduchem do vody, kde má pod hladinou položivá lákat dravce. Poté, co ji dravec zkonzumuje, dostává se „nástražní“ oběť i s ohromným trojháčkem se zpětnými hroty do jeho žaludku. Lze si vůbec představit, jaké utrpení prožívá dravec ve chvíli, kdy je rybářem vší silou tahán ven z vody za hroty zaťaté do vnitřních orgánů?

Živá těla malých ryb někteří nahrazují jejich napodobeninou, jež je označována jako tzv. třpytka či wobler. Umělé nástrahy jsou prošpikované ostrými hroty, často dokonce třemi trojháčky, jež se rybě zaseknou do úst na několika místech naráz.

Pokud je ryba ulovena, čeká ji brutální zabití nebo vypuštění zpět. Někteří rybáři tahají vodní živočichy na souš jen kvůli pocitu, že dokázali (s pomocí drahého sofistikovaného vybavení) někoho ulovit. Se svou obětí lapající po dechu se vyfotí a společně s novým hrůzným zážitkem ji házejí zpátky do vody. Některé ryby jsou pouštěny zpět také z důvodu jejich malé velikosti, nebo v případě, že jde o ryby chráněné. A nově i traumatizované.

Kromě ryb jsou vinou rybářů ohroženi také vodní ptáci, kteří mohou sebrat nástrahu plovoucí na hladině a zaseknout si háček do vlastního krku. Při nahazování těžkého olůvka (závaží) s nástrahou do vody mohou také zasáhnout jiné živočichy.