Do budov líhní přiváží zaměstnanci z rozmnožovacích chovů oplodněná tzv. násadová vejce. Proces líhnutí ptáčat se odehrává uměle uvnitř speciálně vybudovaných inkubačních komor, které jsou řízeny počítači. Příchod na svět v líhních představuje zoufale děsivý proces, nesmírně vzdálený od přirozeného způsobu ve volné přírodě. 

Nejprve jsou oplodněná vejce uložena ve skladovacích prostorech, po 3-7 dnech je lidé převezou do komor předlíhní. Tam jsou automaticky několikrát denně překlápěna, aby se zárodek nepřilepil na skořápku. Při svobodném životě by se od svých budoucích potomků slepice vzdálila maximálně jednou denně. Překlápěla by vejce sama zobákem a zahřívala vlastním tělem v bezpečném hnízdě, které pro ně vybudovala.  

Po 18. dnech vejce zaměstnanci přesouvají do komor dolíhní, kde se z během následujících čtyř dní vyklubou ptáčata. Přibližně 24 hodin před příchodem na svět začínají kohoutci a slepičky ve vejci ustrašeně pípat a ztiší se, až když je kvočna uklidňuje hlubokým kvokáním zvenčí. V líhních čekají na uklidňování své mateřské ochránkyně marně. 

Na svět přichází kuřata v líhních se stovkou dalších ustrašených jedinců v plastové přepravce. Sotva se rozkoukají, jsou vysypána na pás, přičemž není zcela vůbec kladen důraz na opatrnost. Pracovnice a pracovníci líhní je u jedoucího pásu chytají, převrací vzhůru nohama, třídí podle pohlaví a "nevhodné" zahazují. Jejich manipulace s cítícími tvory je stejná jako by se jednalo o neživé předměty. Kuřata samčího pohlaví a slepičky v horší fyzické kondici pracovníci zabíjejí ještě v budově líhní. 

Za jeden rok se v českých líhních vylíhne přibližně 24.800.000 slepiček a kohoutků. A to v šesti budovách líhní, mezi největší patří společnost Integra a Líhně Studenec. Více než 10.000.000 ptáčat je v den svého narození naloženo v bednách do kamionů a odvezeno do vzdálených států Evropské unie i do třetích zemí. Lidé mohou s vyděšenými ptáčaty cestovat až 72 hodin, a to bez vody a pití.

 

ZABÍJENÍ KOHOUTKŮ A NEMOCNÝCH SLEPIČEK

Drastickou součástí líhnoucího procesu slepiček zneužívaných pro produkci vajec, je likvidování kohoutků. Malá samčí kuřata jsou pro vaječný průmysl nepotřebná, jelikož nesnáší vejce. Zemědělci o nich přemýšlejí v podstatě stejně jako my o odpadcích.

Po narození jsou všechna mláďata ručně tříděna podle pohlaví a fyzické zdatnosti. Kohoutci, jsou společně s nemocnými nebo hendikepovanými slepičkami zabíjeni. Tělesné postižení může vypadat i tak, že mají jedinci například více zobáků či nohou, zkřivené části těla apod.

Pracovníci líhní je zabíjejí buď rozemletím zaživa, kdy jsou vyděšená mláďata naházena na pohyblivý pás, který je doveze do stroje s rychle rotujícími břity. Dalším způsobem zabíjení nechtěných jedinců, je otrava plynem ve speciálních boxech nebo jejich vyhazování do plastových pytlů, kde kuřata pomalu umírají pod váhou svých čerstvě narozených bratrů a sester.

Jelikož se z vajec vylíhne přibližně stejný počet samců a samic, v České republice líhně každý rok rozemelou, otráví nebo udusí kolem 12 miliónů kohoutků.

 

UPALOVÁNÍ ZOBÁKŮ

Kvůli nesnesitelným životním podmínkám se slepice uvnitř hal často vzájemně napadají v důsledku stresu a davového šílenství. Zemědělci o této frustraci z drátěné klece nebo přeplněného prostoru dobře vědí. Proto vymysleli způsob, umožňující chov v otřesných podmínkách a zároveň omezení vzájemného kanibalismu. Je jím upalování zobáků. Tato procedura je velmi bolestivá a musí jí v líhních podstoupit každá malá slepička.

Zobák je velmi složitý orgán, sloužící slepicím namísto hmatu, a jako takový má rozsáhlou síť nervových zakončení. Ta sahají až ke špičce zobáku, kde je nejvíce mechanoreceptorů zaznamenávajících bolest. Zaměstnanci takto citlivý orgán poškozují upalováním – z horní části zobáku upálí polovinu a z dolní části třetinu. Bolest pokračuje i při dorůstání nervových vláken, které vytvářejí abnormální spleť nervů.