Existuje množství výzkumů dokazující, že prasata svou inteligencí předčí psy, šimpanze, ale i tříleté děti. Navzdory tomu jsou v České republice nejvíce konzumovaným druhem zvířete. Ročně se jich na našem území zabije přes 2 miliony.
Prasata jsou to velmi citlivé bytosti. Vytvářejí stabilní sociální skupiny, budují společná místa k odpočinku, hodně času tráví rytím v zemi a sháněním potravy. Nikdy nevylučují na místo, kde odpočívají, jelikož jsou maximálně čistotná a péče o tělo stojí na jednom z nejvyšších stupňů jejich hodnot. Často jsou však ponižována a pro své ulehání do bláta se stala symbolem špinavosti. Mnoho lidí však neví o důležitosti této jejich aktivity. Prasata totiž nemají potní žlázy a válením se v blátě své tělo ochlazují a zabraňují spálení na slunci. Usychající bahenní pokrývka jejich těla příjemně chladí, a navíc je zbavuje dotěrného hmyzu, který je často neúnavně pronásleduje.
Stejně jako všechna ostatní zvířata v průmyslovém chovu se prasata velmi dlouho křížila za účelem přinést lidem co nejvyšší zisk. Nejrozšířenější plemeno, které dokáže přežít podmínky velkochovů, je prase bílé ušlechtilé. Tato zvířata jsou šlechtěna k adaptabilitě na prostředí, ve kterém budou muset žít, chovné samice k vysoké produkci mléka a velkému množství mláďat, samci k rychlým hmotnostním přírůstkům. Jedním z vedlejších účinků šlechtění je však vysoká citlivost na psychické podráždění. Nezřídka kdy se stává, že je hladina stresových hormonů při reakci na nepříjemnou situaci natolik vysoká, že zvířata zemřou šokem. K tomu dochází především na jatkách, ale i při transportu či v chovu.
Prasata jsou v České republice téměř výhradně držena v klecích uvnitř uzavřených hal. Systémy, v nichž jsou nucena žít podléhají požadavkům zemědělců, jimiž jsou především snadná údržba a maximalizace zisku. Z tohoto důvodu například téměř nenajdete v prasečích chovech podestýlku. Její výměna by byla pro pracovníky časově náročná, snižovala by efektivnost práce a zvyšovala náklady. Zvířata stojí a sedí na tvrdých betonových nebo roštových podlahách, které jim poškozují nohy a kopyta. Žijí v prostoru, kde mají minimální prostor pro pohyb, aby spotřebovali méně energie a nabrali více hmotnosti. V kotcích nemají k dispozici nic než koryto a napáječky.
Prasata mají velmi dobře vyvinutý čich, je dokonce stejně citlivý jako psí. Proto velmi trpí zápachem spojeným s výkaly, který se v uzavřené hale drží. Škodlivé plyny, uvolňované z výměšků jim dráždí a poškozují dýchací cesty. Nezřídka kdy, proto prasata podléhají zápalům plic.
Zneužívaná, frustrovaná prasata držená ve velkokapacitních chovech trpí závažnými fyzickými i psychickými potížemi. Jedním z projevů je kanibalismus mezi selaty z důvodu nekonečné nudy a potřeby si hrát. Z nemožnosti zabavení si ze zoufalosti vzájemně okusují zbytky ocásků až do krvavých ran, které jim byly i přes zákaz EU zkráceny právě proto, aby ke kanibalismu nedocházelo.
Po příjezdu transportního vozu na jatka jsou vyděšená kvičící prasata vyhnána do místnosti předporážkového ustájení. Zaměstnanci k tomu používají elektrické pohaněče, nadávky, kopance, někdy i hrubší násilí. Zvířata čekají na smrt a zároveň slyší výkřiky umírajících jedinců, kteří byli přivezeni před nimi.
Přeprava představuje obecně pro zvířata velký stres. Z prostředí, v němž trávila prasata roky (v případě chovných samic a samců) či měsíce (vykrmovaná selata) jsou za velkého hluku, mnohdy násilí nahnána z kotců přes naháněcí uličky na nakládací rampu a následně dovnitř transportního vozu.
Cílem šlechtitelů je maximalizace počtu mláďat. Čím je ale vrh početnější, tím nižší je hmotnost narozených selat, jež úzce souvisí s jejich úmrtím. Malá a slabá mláďata mají problém probojovat se ke strukům a získat výživu pro svůj vývoj. Za vysokým počtem mláďat navíc zaostává počet struků mléčné žlázy prasnic. Pro selata je přirozené, že si každé osvojí jeden struk, ke kterému se vrací.
Předvýkrm je období po odstavení selete od matky do přesunutí na výkrm. Pracovníci přehánějí prasata při váze zhruba 7–9 kg do společných kotců, kde jsou v počtu dvaceti až čtyřiceti jednotlivců. Denní přírůstek na váze je v tomto období 400 g denně. Zde jsou po dobu 2–3 měsíců.
Samice určené k plození dalších zotročovaných potomků lidé neustále přehánějí z jedné klece do druhé. Poprvé jsou uměle oplodněny kolem sedmého měsíce života. Proces inseminace je zcela v rozporu s jakoukoliv přirozeností. Prasnice sevřené v nekonečných řadách klecí musí snášet obtěžování zaměstnanců, kteří jim strkají předměty do pohlavních orgánů proti jejich vůli.