Do rodičovského hejna, které bude plodit další geneticky mrzačená zvířata, zařazují pracovníci jen ty nejsilnější, kteří dokáží přežít více jak rok v hale. Slepice a kohouti se odchovávají odděleně, kvůli rozdílnému druhu krmení. Po pěti týdnech v odchovných halách dosahují kuřata pohlavní dospělosti a zemědělci je přemisťují do společných snáškových hal. Kohouty, které mají v plánu zařadit do enormně početného hejna zemědělci individuálně převáží a vyřadí ty, kteří jsou moc malí nebo naopak velcí. Vyčleňují také ty, kteří mají jakékoliv anomálie těla, nerovné prsty či končetiny.

Transport do rozmnožovacích budov je pro zvířata velkým stresem. Zemědělci jim dávají do krmiva různé vitamíny a podpůrné přípravky, aby přesun vůbec zvládli. Během jízdy se v přepravkách vyděšená zvířata mačkají, přepadávají, některá se udusí nebo se vzájemně ušlapou k smrti.

Ti ptáci, kteří přežili, jsou zemědělci v bednách nanošeni a vhozeni do haly v poměru přibližně jeden kohout na jedenáct slepic. Během produkčního cyklu se poměr kohoutů ke slepicím mění. Chovatelé průběžně likvidují jednotlivce s výrazným zraněním nebo kohouty, kteří se nepáří. Zvířata buď ubijí uvnitř haly, zakroutí jim krkem nebo je pohodí do odpadků.

Slepice a kohouti jsou ve snáškových halách v počtu šest zvířat na 1m2, přičemž množství zvířat v jedné hale může činit i 7 tisíc jednotlivců. Podlahu pod nimi tvoří z části rošty a z části podestýlka. Podél stěn jsou umístěná snášková hnízda vybavená mechanismem na vyhánění slepic. Oplodněná vejce pak odjíždí dopravníkem mimo halu a pracovníci je následně přemisťují do líhní.

AGRESIVITA

Slepice mají četná kožní poranění, která jim způsobují těžcí kohouti během páření. U kohoutů se vyskytuje vysoká míra agrese, slepice pronásledují, klovou do nich a způsobují jim šrámy především na zádech, ale i podél trupu, pod křídly, na hlavně nebo hřebínku. Vyděšené slepice se snaží před kohouty skrýt do hnízd, avšak ve chvíli, kdy se hnízda uzavřou, nemají žádnou možnost úkrytu.

 

CHRONICKÉ HLADOVĚNÍ

Zejména v odchovu zemědělci výrazně omezují příděl krmiva ptákům. Ti dostávají pouze 25 % toho, kolik by zkonzumovali, kdyby měli ke krmivu neomezený přístup. V následném chovu pak 50 %. Tak výrazné omezení vede ke chronickému hladu a má velký vliv na psychiku zvířat. Zvířata trpí stresem, jsou nervóznější, více na sebe útočí, vyškubávají si vzájemně peří a při soutěžení o jídlo u krmítek se jejich agresivní chování ještě zintenzivňuje.

 

MRZAČENÍ

Jelikož zemědělci nechávají žít chovné jedince podstatně déle než kuřata odsouzená na výkrm, mrzačí je stejně jako slepice nucené lidem snášet vejce. V líhních jim zaměstnanci bolestivě upalují zobáky bez jakéhokoliv analgetika. Mládě se pověsí za hlavu do přístroje, který mu laserem upálí značnou část zobáku. Jak jsme již zmínili v kapitole o slepicích, zobák tvoří nervová vlákna, která jsou v nejvyšší koncentraci právě v jeho špičce. Ptáče se z tohoto zážitku velmi těžce vzpamatovává a bolestí trpí i při jeho dorůstání.

Kauterizace zobáku není jedinou drastickou metodou využívanou zemědělci v rodičovských líhních. Malým kohoutkům zde stříhají články prstů na nohách. Tento sadistický zákrok obhajují nutností předejít poranění slepic při páření s kohoutem. Na samém začátku ale opět stojí člověk, který šlechtí ptáky obrovské hmotnosti, jež dál mrzačí, jen proto, že tíha zvířete, kterou sám způsobil, je nebezpečná pro ostatní zvířata.

Ptáci z rodičovských chovů jsou ponechávání naživu rok a čtyři měsíce, poté jsou surově odchytáni a odesláni na jatka, většinou do ciziny. Těla ztrápených zvířat váží na konci tohoto období 4 kg a lidé je pojídají ve formě uzenin.

V České republice je registrováno 16 společností, které mají 65 hal s takto trápenými zvířaty.